Povídka první – Jak se stalo, že Péťa místo školy získal „prázdniny“.

Šafránek

Ahoj kluci a holky, dobrý den rodiče!

Všichni jsme se teď ocitli v dost zvláštní situaci, ven můžeme jen omezeně, s rouškami na nose a puse, nemůžeme se běžně setkávat, a tak v Šafránu vzniknul nápad, poslat vám domů něco ke čtení.

Můžete si naše povídání číst každý sám a nebo – ještě lépe – společně dohromady a pak si o tom povídat.
Věříme, že čas, kdy jste spolu doma, je sice někdy náročný a někdy byste možná byli radši úplně jinde, ale také to může být čas zábavy – alespoň na chvíli.

A když nám budete chtít napsat nebo třeba zavolat, jak teď trávíte čas vy, budeme moc rádi.

Lucie Salačová

Povídka první - Jak se stalo, že Péťa místo školy získal „prázdniny“.

Péťovi je 10 let, žije doma s mámou, tátou, mladší sestřičkou Zuzkou, které jsou 4 roky a pejskem Sisi – Sisi už u nich žije 3 roky. Už třetí týden Péťa nechodí do školy, normálně chodí do 4.třídy, má ve třídě kamarády, hlavně Honzíka a Toma. Ani Zuzka nechodí do školky. Oba jsou doma s mámou a většinou i s tátou, který teď pracuje na počítači z domova.

A jak to celé vzniklo – jednou, bylo to úterý, oznámila paní učitelka dětem, že školy budou uzavřené a vysvětlila jim proč – všude řádí virus, co se mu říká Koronavirus a je potřeba si ho mezi sebou nepředávat. Péťa a jeho kamarádi se zaradovali - takové prázdniny nečekali, teď v březnu, když už měli za sebou jarní prázdniny a do těch dalších, velikonočních, které jsou navíc hodně krátké, je ještě dost daleko. Přišlo jim divné, že některé holky od nich ze třídy jsou smutné a skoro to vypadalo, že se i rozpláčou. Taky to vypadalo, že se trochu bojí, i když kluci nerozuměli, čeho by se měly bát? Všechno vypadalo v pohodě, až na to, že si museli domů odnést všechno učení a neměli ani pořádnou tašku. Paní učitelka půjčila Péťovi papírovou, ale ta se hned před školou skoro celá roztrhla.

Zuzka ještě do školky mohla, zatím to nikdo nezakázal. Takže Honzík byl doma s mámou, která ráno odvedla Zuzku do školky, to Honzík ještě spal. Zuzka protestovala – „Taková nespravedlnost! Já musím do školky a brácha si klidně vyspává“. Když ale do školky přišla, zaradovala se, že tam jsou její kamarádky Amálka a Ema a hned si měly co povídat, trochu si postěžovaly na starší sourozence, trochu se zasmály, společně si pohrály a po obědě už šla Zuzka domů.

Jenže další týden už se ani do školky nesmělo. A tak byli spolu doma Péťa, Zuzka, máma a Sisi. Táta vždycky na nějaký čas do práce odjel, ale nebyl tam celý den. Nakonec i on zůstal doma, jenom si každý den musel hned po snídani zapnou počítač a už se od něj skoro neodlepil. Někdy přes počítač mluvil s ostatními lidmi z práce, zavřel se do ložnice a moc se zlobil, když se ho Zuzka nebo Péťa přišli na něco zeptat. Takže si nakonec táta vyrobil cedulku „Nerušit“, tu si pověsil na kliku a už se za ním nesmělo.

Bylo to celé trochu divné. Máma začala vytahovat stará prostěradla, co už nepoužívali a začala šít roušky, takové ty přes pusu, co se zavazují po stranách na tkaničky. Zuzka se jí snažila pomáhat, žehlila látky i ušité roušky a dívala se, jak to mámě dobře šije na šicím stroji po prababičce, šicí stroj vydával zajímavý zvuk, jak máma šlapala nohou sem a tam, bylo to takové uklidňující, pravidelné.

Péťa byl trochu rozčarovaný, protože ze školy teď začaly chodit každý druhý den úkoly a bylo jich dost. Musel každý den alespoň 2 hodiny sedět a učit se. Takže žádné prázdniny to tedy nebyly! Ještě že si mohla alespoň psát se svými kamarády. Nemohli se navštěvovat, navíc Honzík odjel s rodiči na chatu, ani tam za ním Péťa nemohl dojet. Bylo fajn, že Péťa nemusel tak brzo vstávat, máma a táta je nechali spát do 9 hodin, pak se nasnídali, chvíli si mohli dělat, co chtěli, a pak začalo to učení …… Zuzka si mezi tím hrála dál nebo se dívala na televizi. Někdy si ale i přes den máma s tátou udělali čas a hráli s nimi hry, to zase trochu připomínalo prázdniny. A jednou večer si z legrace udělali „černou hodinku“, svítili si jenom svíčkami (i na záchod šli se svíčkou) a hodně si povídali. Někdy přes den se ale rodiče snadno rozčílili – křičeli na děti i na sebe navzájem. Naštěstí to netrvalo dlouho a hned se zase udobřili.

Máma a táta často volali svým rodičům – babičkám a dědečkům. Táta jim jezdil nakupovat. Honzík se Zuzkou jim vyráběli různé dárečky nebo jim malovali obrázky. Teď za nimi totiž nemohli na návštěvu. Prý aby jim ten virus nepřinesli domů. Ale jak by mohli? Vždyť ho přeci u nich doma nemají a nic jim není. Máma s tátou ale říkali, že babičky a dědové jsou nejvíc ohrožení, protože jsou staří. Péťovi to připadá divné, ještě nedávno hrál s dědou Pavlem fotbal venku na hřišti a teď by měl být děda ohrožený? Někdy si Péťa a Zuzka s babičkami a dědečky telefonovali nebo povídaly přes Skype – to ale jen s babičkou Alenou, ta je hodně moderní, ostatní to neumí. Všechny babičky i dědové na ně byli moc hodní, děkovali jim za dárky a povzbuzovali je, ať si z toho nic nedělají, že to celé musí skončit a pak už bude možné přijet na návštěvu.

Zuzka někdy trochu plakala, chtěla by za nimi na návštěvu už teď. A taky měla strach, že budou babičky nebo dědové nemocní, někdy ji i napadlo, že by mohli umřít. Máma s tátou ji ale vysvětlili, že když budou všichni opatrní a vydrží se nenavštěvovat, budou si pořádně mýt ruce (a to už Zuzka dělá), venku, i když třeba jen venčí Sisi, budou nosit roušku, můžou tím ochránit i babičky a dědečky. Zuzce se stýskalo i po kamarádkách, ale řekla si, že to tedy zkusí vydržet ………

A jak je to teď u vás doma? Co vás zlobí a z čeho máte radost? Co vám připadá divné nebo co je jinak, než dřív? Když budete chtít, napište nám nebo zavolejte ……

Těšíme se na Vás

Lucie Salačová a ostatní ze Šafránu

Pište na: lucie.salacova@nullsafrandetem.cz

Volejte na: 774 988 016

Šafránek